Z historie: Léto na Hustopečské plovárně

Opět zažíváme období, kdy v Hustopečích skutečně „husto peče“ a místní i přespolní hledají osvěžení i na místním koupališti. To bylo sice vybudováno až v 60. letech 20. století, ale jeho „předchůdce“ – plovárna, která se nacházela v místech dnešního městského stadionu, fungovala s přestávkami už od roku 1894. 

Její vybudování částečně odpomohlo tristním hygienickým poměrům ve městě, které i přes skutečnost, že již v 16. století mělo Lázeňskou ulici a Lázeňskou bránu (=brána Brněnská), trpělo po staletí nedostatkem vody. Podle pamětí finančního komisaře Jaroslava Dvořáka se tu žilo takto: „Takový hustopečský občan se, myslím, nekoupal celý život. Zavinil to hlavně nedostatek vody, které bylo sotva na pití. Voda na praní se chytala za deště do kádí, které byly umístěny v každém domě. S čistotou těla si tady nikdo nelámal hlavy, a také nikdo nepřemýšlel, jak by nedostatku vody bylo odpomoženo. Inteligence sem se přistěhovalá, chtěla-li se za letního parného dne osvěžit vodou, musela si zajet kočárem do Dolních Věstonic k Dyji. Takový výlet byl ovšem nákladný a nemohl si ho každý dopřát. Domácí koupelny byly vůbec neznámy.“ 

Trnitá cesta k vybudování vlastní plovárny vedla v Hustopečích oklikou přes založení Německého bruslařského spolku (Eislaufverein), jenž v roce 1884 inicioval soudní adjunkt dr. Viktor Morawitz. V té době hustopečské děti bruslily na zamrzlých močálech kolem Štinkavky, z nichž největší se nacházel v údolí pod dnešním Společenským domem. 

Rapidní změna nastala až v roce 1894, kdy zdejší ředitel měšťanské školy Alois Elis jako jednatel Bruslařského spolku najal od obce pozemek na Brněnské ulici a dal vykopat větší nádrž na vodu. Takto vzniklá plovárna (a bruslící plocha) byla ovšem velmi nedokonalá, protože voda prosakovala do země a nedala se udržet; navíc dno bylo bahnité a voda se při koupání kalila. Náprava nastala až v roce 1898. Plovárna byla na Elisův návrh zvětšena a tehdejší předseda Bruslařského spolku a zároveň majitel zdejší parní cihelny Jakob Redlich ji nechal vydláždit a doplnit dřevěnými kabinami. 

Nákladné investice nemohly uhradit nepatrné poplatky za koupání, a proto Bruslařský spolek vydal 300 „podílních“ listů po 10 korunách, které se měly úrokovat 4 % a byly slosovatelné. Listy šly však špatně na odbyt, takže na Redlichův návrh byly stanovy spolku rozšířeny o konstatování, že účelem spolku je i zpeněžení ledu, který byl v Hustopečích hledaným a cenným zbožím. Tím se Bruslařský spolek minul svým účelem, k čemuž dopomohlo i hustopečské klima, takže výsledek byl následující: „Ježto zdejší podnebí jest mírné a voda málokdy zamrzne, mají milovníci bruslení zřídka příležitost tomuto zdravému sportu se oddat. Avšak i o tuto příležitost bývají záhy připraveni. Sotva se vytvoří silnější ledová krusta, už přijdou sekáči a led vysekají a řezníci a hostinští si led odvezou. A když by i na krásně plovárna znovu zamrzla, nehodí se na novém ledě bruslit, protože při sekání ledu utvoří se na povrchu ledová tříšť, která nový led činí kostrbatým a pro bruslení nevhodným.“ 

Tak se Bruslařský spolek (Eislaufverein) změnil na Spolek prodávající led (Eisverkaufverein) a začala upadat i plovárna, která zarůstala rákosím a stala se útočištěm vodního ptactva. 

Obrat k lepšímu začal až po roce 1918, když prý „velká část zdejšího obyvatelstva dostala se za války dále než za humna a poznala, že ku pokroku patří také čistota těla.“ K tomu přispěla nepochybně i regulace Štinkavky a odvodnění jejího okolí až k Nikolčickému lesu (v letech 1919–1920), takže přítok vody byl pak vydatnější a pravidelnější. Bruslařský spolek dal plovárnu vyčistit a opatřit novými zděnými kabinami a z bývalé „žabárny“ se stalo skutečné koupaliště, jež prý nemělo konkurenci široko daleko, takže v letních měsících zde bývala hlava na hlavě.

V roce 1926 podal spolek městu žádost, aby mu pozemek pro plovárnu byl pronajat na dalších 90 let. Tím si chtěl pojistit německou správu nad plovárnou ve stále "češtějším" městě. Jak víme, dopadlo to jinak... 

Pojednání o plovárně zakončíme hezkou vzpomínkou zdejší rodačky, spisovatelky Ilse Tielschové: „Strávit na naší plovárně celé léto patří k tomu nejhezčímu, co si umím představit. Na koupališti trávíme většinou celé dny, od dopoledne až do podvečera, jíme chleby se sádlem a k tomu něco ovoce nebo kvašáky, co nám maminky nachystaly, a jsme šťastní.“ 

Mgr. Soňa Nezhodová, Ph. D.
Foto: Archiv MMG Hustopeče