Vzpomínáme na tři osobnosti Hustopečí

• 23. února zemřel dlouholetý člen Klubu historie a vlastivědy Hustopečska, bývalý redaktor Hustopečkých listů a člen Českého zahrádkářského svazu, pan Radoslav Beneš.
• 13. února uplynul rok od smrti pana Jana Horáka. Byl to dlouholetý vedoucí knihovny v Hustopečích a zapálený propagátor hustopečského kraje, který v roce 2017 získal i čestné ocenění z rukou ředitelky Knihovny Jiřího Mahena v Brně.
•  9. března by se dožila 90 let paní Věra Nohelová, nositelka Ceny města Hustopeče, členka výtvarné skupiny Alfons a jedna z posledních znalkyň techniky kamenotisku (litografie) v České republice. 

Tři výrazné osobnosti Hustopečí, jejichž památku si v posledních dnech a týdnech připomínáme zasáhli do historie města odlišnými způsoby v odlišných oborech. Kromě nesmazatelné stopy, kterou po sobě zanechali, je spojuje i jeden poněkud překvapivý fakt – nejsou hustopečskými rodáky. 

Přesto z jejich činnosti a práce budou těžit i další generace Hustopečských. Jak na ně vzpomínají ti, kteří je znali? A co o nich vlastně víme?

Jan HORÁK
Zapálený propagátor hustopečského kraje, který v roce 2017 získal i čestné ocenění z rukou ředitelky Knihovny Jiřího Mahena v Brně. 
Jan Horák se narodil 19. prosince 1936 v Boleradicích. Po vychození obecné a střední školy v Boleradicích absolvoval Jedenáctiletku v Hustopečích zakončenou maturitou. Pak nastoupil místo v bance, později pracoval jako účetní a matrikář na MNV v Boleradicích. Začal organizovat kulturní dění v obci, včetně ochotnického divadla. 1952 nastoupil místo metodika pro slovesné obory v tehdejším Domě osvěty Hustopeče – Břeclav.
O rok později zakončil Střední knihovnickou školu v Brně, obor osvěta a kultura, zakončenou maturitou a závěrečnou studií. V rámci centralizace osvětové činnosti na okrese Břeclav byl přeřazen na místo vedoucího Městské knihovny v Hustopečích, kde setrval až do odchodu do důchodu.
(Zdroj: Divadlo Boleradice)

Věra NOHELOVÁ
Dne 9. března 2021 by se 90 let dožila Věra Nohelová, nositelka Ceny města Hustopeče, členka výtvarné skupiny Alfons a jedna z posledních znalkyň techniky kamenotisku (litografie) v České republice.
Věra Nohelová se narodila 9. 3. 1931 v Novém Jičíně, ale ještě v dětských letech přesídlila s rodiči do Hustopečí, do renesančního domu na Dukelském náměstí č. 27, který od roku 1921 vlastnili její prarodiče Jan a Vincencie Nohelovi. Dědeček v domě provozoval hodinářství.
K umění měla Věra blízko už v dětství. Její tatínek, Evžen Nohel, byl výborným hudebníkem a fotografem. S uměním kamenotisku se Věra Nohelová dostala do kontaktu v roce 1953 v Praze, a to prostřednictvím Jaroslava Kadlece, vynikajícího malíře a grafika, který se stal jejím manželem. Své litografické počátky popsala takto: „Jaroslav Kadlec byl zamilovaný do grafických technik, ale měl bohužel alergii na terpentýn a jiné chemikálie. Tak jsem se umění kamenotisku učila já. Byla to těžká učednická léta, protože jsem se musela naučit hlubotisk, tisk z výšky a tisk z plochy… Tiskla jsem pilně, což mi potvrdily i dobré výsledky u státní zkoušky.“
Věra Nohelová studovala v grafické speciálce prof. Vladimíra Pukla a na Akademii výtvarného umění v Praze a po jejím absolvování začala působit jako umělecká tiskařka.
V 60. letech odešla do Brna, kde v roce 1965 založila samostatný grafický kabinet pro Český fond výtvarných umělců (ČFVU), který vedla 10 let. Poté si splnila sen o vlastní dílně. Získala litografický lis (firmy Karl Krause Leipzig) s kameny a příslušenstvím a v roce 1980 zprovoznila dílnu v Hustopečích. Zde tiskla drobné grafické práce (exlibris, novoročenky, gratulace apod.) řady českých umělců (Jaroslav Kadlec, Bohuslav Reynek, Cyril Bouda, Kamil Lhoták, Jaroslav Šerých…) a pracovala pro vydavatelství bibliofilských tisků Edice 33.V letech 1986 a 1988 organizovala výstavy grafiky s přednáškami a demonstracemi technik grafického tisku.
Po politických změnách v roce 1989 se okruh umělců kolem Věry Nohelové rozšířil o příchozí ze Švédska, Německa, Ruska, Francie a Rakouska (Michail Karasik, Vera Atkarskaya, Ilse Gewolf, Heidi Innfeld, Ilse Schwarz…). Prostorný hustopečský dům Věry Nohelové jim skýtal nejen možnosti studia, ale i přístřešek.
V roce 1996 se Věra Nohelová zúčastnila workshopu v Muzeu práce v Hamburku (Museum der Arbeit). Své dílo prezentovala na výstavách, a to doma i v zahraničí (např. v roce 2000 v Evropském parlamentu ve Štrasburku, v roce 2007 v Galerii Bergerhaus v dolnorakouském Gumpoldskirchen, v roce 2010 v galerii Palais Kabelwerk veVídni).Velký zájem o dílo Věry Nohelové vzbudila reportáž, kterou v její dílně natočila na jaře 2013 Česká televize v rámci seriálu Toulavá kamera.Posledním uměleckým počinem Věry Nohelové byla účast na mezinárodním výstavním projektu „3 x Věra“. Projekt spojil různá témata, techniky i národnosti. Věra Nohelová, zastupující Hustopeče, se zde sešla s ruskou malířkou Verou Atkarskou, absolventkou Polygrafického institutu v Moskvě, a rakouskou výtvarnicí a textařkou Verenou Prandstätter z Vídně. Projekt měl dvě části, první proběhla v červenci a srpnu 2013 v Hustopečích a druhá od konce října do poloviny prosince ve Vídni (Bezirksmuseum Wien XII.-Meidling). Zahájení výstavy dne 31. října 2013, kterou pracovníci muzea 12. vídeňského okresu ocenili jako jednu z nejúspěšnějších v uplynulých 20 letech, bylo poslední společenskou akcí, jíž se Věra osobně zúčastnila. I přes značné zdravotní problémy stále působila stoicky a vznešeně.
Za necelý půlrok dne 16. března 2014 Věra Nohelová zemřela. Její oblíbený autor Bohuslav Reynek, jehož cyklus Don Quichotte také prošel Věřinýma rukama, napsal: „Mrtví jsou Světlo, jež z této země už není.“
Po Věře Aleně Marii Felicitas Nohelové nám všem, kteří jsme ji měli tu čest poznat, zůstává světlá památka.
(Soňa Nezhodová, vedoucí Městského muzea a galerie)

Radoslav BENEŠ
Dlouholetý vedoucí Klubu přátel historie a vlastivědy Hustopečska, člen a pokladník Českého svazu zahrádkářů v Hustopečích, a bývalý redaktor Hustopečských Listů.
Pracoval jako průvodce v cestovní kanceláři, což mu přineslo znalosti a um nabídnout při pořádání zájezdů maximální zážitky za minimální náklady. Za jeho vedení se rozrůstala členská základna KVH, byl vyhledávaným společníkem, měl výborný smysl pro humor a pro každého byl upřímným hostitelem.
Neustále se snažil rozšiřovat si své znalosti, proto se účastnil všech možných přednášek a o každé z nich si dělal podrobné poznámky. 
(Dušan Průdek)