Olda Říha: Nebilancuju, chystám se na další pade

Legendární kapela Katapult zahrála v sobotu v Hustopečích. Koncert byl součástí šňůry „50 let hraju rock“, která je oslavou frontmana Oldy Říhy – kytaru třímá v ruce už půl století. V roce 1975 založil spolu s basistou Jiřím „Dědkem“ Šindelářem a bubeníkem Anatoli „Tojlou“ Kohoutem kapelu Katapult. Dvakrát vyhráli Zlatého Slavíka, prodali miliony nosičů, hráli s Deep Purple nebo Status Quo. Z původní sestavy kapely však zůstal Olda Říha sám. V roce 2007 zemřel bubeník Anatoli Kohout a o dva roky později přišla skupina i o „Dědka" Šindeláře. V Hustopečích však Říha ukázal, že mu to klape i s novými parťáky.
Na jevišti stojíte už 50 let, jedete šňůru „50 let hraju rock“. Jak to prožíváte? Oslavujete?
Původně to měla být oslava, ale to jsem odmítl. Není co oslavovat. Spíš to pojímám jako hold muzice. Snažím se to odlehčovat. Šleh bych si to ještě jednou. Vzdáváme hold písničkám z let 1963,64 a 65, kdy jsem začínal. Vůbec nemám rád oslavy jako takový. Zaplať pán bůh, už to končí, už máme před sebou konec toho roku. Budu to mít za sebou a začnu další pade.

Co hrajete na výročních koncertech? Staré známé hity nebo i novinky?
Hrajeme 2 a půl hodiny koncert, takže zvládneme všechno. I když ono je to hrozně těžký. Hrajeme 30 písníček a někomu chybí těch 5. Nelze každýmu vyhovět.  Naše výhoda a zároveň nevýhoda je, že máme asi 120 písniček a jsou to samý hymny. Ale máme taky samozřejmě i současný skladby. Například balada Oči, to zpívá bubeník sám, a pak velkohit Made in rokenrol. Při tom lidi úplně zapomenou na naši minulost. A to je strašně důležitý. Jakmile jste vlastní revival, tak končíte.
Bilancujete?
Vůbec. Čekám, že něco přijde. Spíš to hrnu pořád dopředu. Nový věci, nový desky. Teď budeme vydávat nový dvd na vánoce, 280 minut, dvoudiskový. Pořád hrneme nápady dopředu. Celej život jsem nadával, že pořád čekáme, že přijde nějakej vrchol a že se dožiju nějakýho štěstí. A pak jsem si přečet esej od jednoho psychologa, kterej právě říká, že lidi hledají štěstí a to přichází ve chvíli, kdy jdou nahoru, kdy na něco čekají, kdy se prostě o něco snaží. No a tak jsem přišel na to, že to jsem já. 50 let se o něco snažím. Pořád jdu někam nahoru, dolů a zase nahoru. Já jsem vlastně šťastnej člověk.
Kapela hraje v novém složení. Jak to funguje?
Hrajeme v této partě proto, že jsem zjistil, že to je excelentní. Že to je ještě lepší, protože se píše rok 2013. Kdyby to tak nebylo, nedělal bych to.  Já si dělám celej život, co chci. A to je ono.
Reportáž z koncertu sledujte v Hustopečském magazínu č. 232, vychází 25.10.2013.
(Text: Jana Langová, Foto: Ondřej Švestka)