Kruh se uzavřel, jakoby hlásala budova hustopečského učiliště

Každý den kolem ní procházíme a možná ani netušíme, jak bohatou historii ukrývá. Budova hustopečského učiliště, do jehož jídelny si hustopečští obyvatelé rádi chodí pro obědy, se stala tématem přednášky doktorky Soni Nezhodové v městské knihovně a my jsme si ji nechali převyprávět. 

Budova se v dnešním parku Tomáše Gariique Masaryka začala stavět v roce 1757 jako rezidence piaristické školy. „Piaristé byli školským řádem, který vznikl v Říme v roce 1597 a na rozdíl od Jezuitů, kteří vzdělávali šlechtice a bohaté katolíky, piaristé učili střední a chudé vrstvy,“ představuje zakladatele školy vedoucí Městského muzea a galerie.

Podnět ke stavbě vzešel přímo od tehdejších měšťanů v čele s purkmistrem Mehlerem, kteří si od rezidence slibovali větší šanci na vzdělání pro své děti, které se do té doby musely spokojit s farní triviální školou. „Pokud tehdy děti nebyly ze solventních poměrů, tak neměly moc šanci na další vzdělání. Právě proto město a měšťané chtěli investovat do této školy, aby jejich potomci dosáhli na nějakou kariéru třeba v armádě nebo v administrativě. Založení školy nebyl nápad samotných piaristů. Škola byla živena městskou nadací a dalšími 36 soukromými nadacemi,“ vysvětluje Nezhodová.

Významnou součástí stavby byla kaple, která se nacházela přímo v prostorách dnešní jídelny. „Byla zasvěcena zakladateli řádu sv. Josefu Kalasánskému, to byl hlavní oltář. Byla tam i dva boční oltáře sv. Anny a Matky Boží,“ popisuje kapli, jejíž klenby jsou na první pohled viditelné dodnes.

Přestože rezidence nebyla nikdy dostavěna podle původního plánu a ze zamýšlené čtyřboké budovy zůstalo jen východní křídlo, byla škola jednou z dominant města a vyučovali zde významné osobnosti. „Jmenujme například syna Magdaleny Dobromily Rettigové, který tu učil botaniku nebo Celestýny Janáčka, což byl strýc Leoše Janáčka. Ze studentů musíme jmenovat Tomáše Garrique Masaryka, který tu strávil dva roky a zastihl právě tu největší éru piaristických kantorů, na které rád vzpomínal,“ vyzdvihuje Nezhodová.

Piaristé nakonec v Hustopečích zůstali do roku 1866. Další osud budovy určila velkorysá přestavba v roce 1882, čímž se z rezidence stala dívčí škola princezny Štěpánky. „Není to ale tak, že by to pak byla jen škola pro dívky. Byla tam mateřská škola, obecná škola, později měšťanka. Ve 20. letech 19. století to byla německá reálka. Školství v podstatě stavba sloužila až do roku 1938, ale už v tom období měla hodně nízkou úroveň, protože prominentní Němci odcházeli už po roce 1918 do škol v Mikulově a Znojmě,“ říká.

Během druhé světové války sloužila budova uprchlíkům a zajatcům, po válce zase jako internační tábor pro Němce. „Po roce 1946, kdy proběhl odsun Němců, se budova začala opravovat a 1. dubna 1948 tam byla otevřena škola pro zedníky a malíře, která v roce 1979 dostala statut středního školství, takže se vrátila k tomu, že historicky byla alternativou k vyššímu vzdělávání v Hustopečích, tedy gymnáziu, a tak je tomu dodnes,“ usmívá se Nezhodová nad uzavřeným kruhem.

Budova tak v běhu dějin opět dostála původnímu účelu. Bohatou a pohnutou historii budovy dnes připomíná jen několik památečních tabulí na venkovní fasádě i přímo na chodbách. Zadíváte-li se ale pozorněji na klenuté stropy, možná na vás dýchne duch historie... -nov-