Do Hustopečí zavítala pamětnice holocaustu

Ve čtvrtek 6. února proběhla na SOŠ a SOU Hustopeče beseda s paní Erikou Bezdíčkovou. 

Pamětnice a přeživší holocaustu žákům popsala své trpké zkušenosti, které započaly v jejích dvanácti letech. Dětství, které do té doby bylo barevné, vystřídalo peklo v koncentračním táboře Osvětim, kde přišla o své nejbližší. Na konci války se jí podařilo uprchnout z pochodu smrti, v úkrytu se dočkala osvobození. Neměla se kam vrátit a potýkala se s dalšími útrapami, které jí život do cesty přichystal.

Pamětnice studentům přiblížila dobu před 2. světovou válkou a promítla dokument od Olgy Sommerové Neznámí hrdinové, který mapuje její život. Na to navázala diskuze, ve které se žáci dozvěděli vše, co je zajímá.

Po několika letech sepsala své životní zkušenosti a vydala knihu Moje dlouhé mlčení, kterou si měli možnost posluchači na konci besedy zakoupit i s jejím podpisem.

Celou akci provázel i štáb z České televize, který vše natáčel. Televizní pořad 13. komnata bude možné zhlédnout 6. března na ČT1.

Mgr. Kateřina Bališová

Erika Bezdíčková

Narodila 26. září 1931 v Žilině do rodiny Arnolda a Alice Kellermannových. Oba rodiče pocházeli ze židovských rodin, Erika měla nevlastní starší sestru. Po vyhlášení Slovenského státu se rodiny dotkla všechna protižidovská opatření. V létě 1944 byla Erika s rodiči internována ve věznici v Ilavě a později ve sběrném táboře v Seredi. Ze Seredi odjeli v říjnu 1944 transportem do Osvětimi, kde oba rodiče zahynuli. Po několika měsících v Osvětimi byla Erika v lednu 1945 převezena do pracovního tábora v Genshagen. V březnu 1945 byl Genshagen evakuován, vězni převezeni do Sachsenhausenu, odkud v dubnu 1945 nastoupili na pochod smrti, Erice s přítelkyní se z něj podařilo utéct.
Po osvobození a návratu do rodné Žiliny zjistila, že rodiče nepřežili a starší sestra se provdala do Rumunska. Erika se vydala za ní, mnoho měsíců jako čtrnáctiletá sama putovala přes Maďarsko do Rumunska a opět zpátky. Poté se usadila v Bratislavě a později v Praze. V roce 1948 se vdala a narodily se jí dvě děti, s manželem se později rozvedli. V padesátých letech jako matka samoživitelka pracovala v Československém rozhlase v Praze.
Po druhém sňatku odešla do Loun, kde působila jako redaktorka okresního vysílání rozhlasu po drátě. Narodilo se jí třetí dítě, ale i druhé manželství skončilo rozvodem. Začátkem šedesátých let přišla do Brna, kde pracovala v podniku Brněnské výstavy a veletrhy. Na počátku normalizace musela z BVV odejít. Po dlouhých peripetiích našla místo redaktorky v Technických novinách, kde zůstala až do roku 1989. Zároveň překládala, dosud příležitostně simultánně tlumočí z němčiny a maďarštiny.
V roce 1973 se znovu provdala a žije v Brně. Vydala autobiografickou knihu Moje dlouhé mlčení, natočila několik dokumentárních filmů s Olgou Sommerovou. Zdroj: Paměť národa