Když
poprvé usedli v roce 1945 do lavic, spojoval je především rok narození.
Nyní je pojí hluboké přátelství, které trvá již 70 let. Přesně tolik uplynulo
od jejich maturity v roce 1952. Od té doby se pravidelně potkávají,
vzpomínají na studentská léta a sdílí společně životní radosti i starosti.
Letos, na kulatém výročí, nechyběli Věra Benešová (rozená Vašinová), Vilma Chwístková
(rozená Frejková), Antonín Vojtek a Zdeněk Nečas.
Absolventi hustopečského gymnázia v roce 1952. Zleva: Věra Benešová, Vilma Chwístková, Antonín Vojtek, Zdeněk Nečas
„Na znovuotevřené osmileté reálné gymnázium jsme nastoupili těsně po válce, v roce
1945, a to rovnou do sekundy, protože pátou třídu jsme absolvovali ještě za
Protektorátu v německé škole. Vládla euforie, že je po válce, a my jsme
prožívali citlivá léta dospívání, chodili spolu do kina a postupně svůj čas
trávili pohromadě i o prázdninách, například na letní brigádě v Adršpachu,
který se nám zaryl hluboko do našich srdcí,“ zavzpomínala paní Benešová, jejíž
kroky po maturitě vedly na farmaceutickou fakultu.
Gymnázium po celou dobu jejich studia sídlilo v budově současné nemocnice,
která zde svůj provoz zahájila v roce 1953. Někteří z abiturientů tak
stejné místo poznali ze dvou, zcela odlišných, stran. „V hustopečské nemocnici
se mi v roce 1959 narodil syn. Na svět přišel v sále, který já jsem
znala ze školních let jako kreslírnu,“ uvedla paní Chwístková, která po
maturitě vystudovala konzervatoř a osud ji dovedl na severní Moravu, do
Havířova, kde vyučovala hru na klavír.
Foto: Archív abiturientů
Život se s nimi nemazlil a cesta za vysněným cílem byla mnohdy trnitá,
jako například ta známého malíře jižní Moravy, Antonína Vojtka. „Do školy jsem
chodil se starou tatínkovou koženou zednickou taškou, kterou měl na
nářadí, protože peněz bylo v rodině málo. Pravidelně jsem navštěvoval
knihkupectví a kupoval si ze svého skromného kapesného určeného na jídlo
publikace Světoví malíři. Bohužel tatínek mé nadšení stát se malířem nesdílel a
vinou zatajené pozvánky na přijímací zkoušky na akademii do Prahy jsem
prošvihnul termín. Bylo rozhodnuto, že pojedu budovat komunismus do západních
Čech. Po maturitě jsem absolvoval prázdninový kurz a nastoupil jako učitel
v Karlových Varech a posléze v Mariánských lázní, kde jsem získal i
ředitelské místo,“ popsal složité začátky pan Vojtek.
Zdeňka Nečase zase vítr, nebo spíš striktně daná umístěnka, zavály do Zlína.
„Na pedagogickou fakultu mě to táhlo odjakživa, ale původně jsem chtěl studovat
kombinaci český jazyk a dějepis. Pocházím z věřící rodiny a kvůli tomu mě
na vybraný obor nepřijali. Moje
specializace tedy je matematika a fyzika a hned po promoci jsem dostal
umístěnku na jedenáctiletku do Zlína. Mezi moje studenty patřil například známý
muzikant Felix Slováček, kterého jsem vyučovat matematiku,“ vzpomínal pan
Nečas, který ve Zlíně zůstal a do Hustopečí jezdí za přáteli.
Foto: Archív abiturientů
Ve vyprávění figurovali rovněž profesoři. „Pamatuji si například na profesorku
Čejkovou, která nás učila český jazyk. Neměla to s námi vůbec jednoduché.
Až do páté třídy jsme chodili do německé školy, a tudíž jsme v češtině
hodně bojovali s pravopisem. Nicméně naše paní profesorka si nás
k sobě domů vzala na prázdniny a
všechno do nás nahustila. Byli jsme jí hodně vděční,“ uvedla paní Benešová.
Vzpomínky abiturientů hustopečského gymnázia ročníku 1952 na studentská léta
jsou vesměs pozitivní. Navzdory nelehké době si svoje mládí užívali, uměli se
dohromady bavit i pracovat. Ze společně strávených sedmi let mají ty
nejkrásnější zážitky, což dokládají i jejich pravidelná, nyní už každoroční, oblíbená
setkání. Popřejme jim tedy, ať spolu oslaví i další kulatiny – 80 let od
maturity!
-hrad-