250 pěších kilometrů - když se cesta stane cílem

Hustopečský děkan Jan Nekuda je známý svojí zálibou v dlouhých procházkách a pěších poutích. Má jich za sebou už bezpočet a na tu poslední do 250 km vzdáleného Mariazell pozval své současné i bývalé farníky.

„Já jsem cestu do Mariazell absolvoval již šestkrát, vždy po stopách brněnských poutníků a tentokrát jsme se rozhodli vyjít přímo z Hustopečí. Pozval jsem věřící z naší farnosti i okolí a zájem projevili dva z nich. Ti se nakonec bohužel poutě nemohli zúčastnit a tak jsem vyrazil se svými bývalými farníky z Blažovic, Tvarožné a Náměště nad Oslavou, kde jsem nějaký čas působil,“ seznamuje nás s přípravou poutě děkan Jan Nekuda.

Třiadvacetičlenná výprava absolvovala téměř 250 kilometrovou cestu napříč Rakouskem a překonala převýšení 1 100 metrů. Jednotlivé denní etapy čítaly kolem 40 kilometrů a oddechové pauzy byly velmi skromné. „Každý den jsme začínali společnou mší svatou v 6.15 hodin a hned po snídani jsme vyrazili na cestu. S menšími pauzami na občerstvení a oběd jsme vlastně celý den šli. Jistilo nás doprovodné vozidlo, kdy si každý mohl odpočinout tak, že se kousek svezl nebo třeba i řídil. Ubytování jsme měli zajištěné předem na farách a jednou jsme dokonce přenocovali i přímo v kostele, protože na faře už nebylo místo,“ popisuje Nekuda.

Společné chvíle na cestě si zpříjemňovali modlitbami a čtením. „Po celou cestu jsme si předčítali nejnovější dokument papeže Františka Radujte se a jásejte, kde se mluví o povolání ke svatosti. Při odpočinkových pauzách jsme si pak vyměňovali pocity z jednotlivých pasáží, co koho z nás oslovilo. Bylo to velmi příjemné a myslím, že tento dokument se nám všem vryl nesmazatelně pod kůži,“ svěřil se Nekuda.

Že pro poutníky nebyl ani tak důležitý cíl pouti jako spíš cesta sama, dokazuje i fakt, že v samotném Mariazell strávila výprava pouze necelý den. K bazilice totiž dorazili v pátek 13. července večer po pěti dnech na nohou. Ještě toho večera zakončili celou pouť děkovnou modlitbou a adorací. Sobotní dopoledne patřilo křížové cestě, při které se účastníci poutě navzájem modlili za všechny své starosti i radosti. V 11.00 hodin se k poutníkům připojil i vypravený autobus, který znavené, ale šťastné poutníky odvezl po společném obědě zpět domů.

„Pro mě je taková pouť možností na chvíli utéct od svých každodenních starostí a povinností, kdy si člověk dá i fyzicky do těla a vlastně se tím uvolní. Zároveň je to skvělá příležitost k modlitbě a všechno, co nosíte v srdci můžete svěřit do rukou Bohu. Jako byste své úmysly Bohu přímo nesli,“ povzbuzuje Nekuda.

V nejbližší době by děkan rád zorganizoval pěší pouť do nedalekých Žarošic, ke které by chtěl přizvat i krojovanou mládež s procesím. „Zlatá sobota v Žarošicích je velká pouť, na kterou se schází davy poutníků a rád bych mezi nimi viděl i hustopečské,“ doufá Nekuda ve splnění svého plánu. 

Mariazell - Maria v cele

Legenda o vzniku vyhledávaného poutního místa vypráví o mnichovi jménem Magnus, který byl vyslán do okolí dnešního Mariazell, aby pečoval o duchovní život tamních obyvatel. Na svou cestu si vzal sošku Panny Marie z lipového dřeva. V podvečer 21.12. roku 1157 mu cestu zatarasil skalní blok. Magnus se obrátil s modlitbou k Panně Marii, na jejíž přímluvu se skála rozestoupila a on mohl pokračovat v cestě. Když dorazil k cíli, postavil sošku Madony na pařez a vybudoval si celu (německy Zelle), která mu sloužila zároveň jako kaple i jako přístřeší. "Maria v cele" dala místu název a stala se vyhledávaným cílem poutníků.

Dnešní bazilika bývala ještě v 17. století kostelem, jenž byl stavebním dílem známého italského stavitele Domenica Sciassia. Císař Karel VI. dal městu jako děkovný dar hlavní oltář, který byl postaven v roce 1692 (posvěcen v roce 1704) na základě plánu Johanna Bernharda Fischera von Erlach. Na oltáři pro milostnou sochu, který navrhl Joseph Emanuel Fischer, je umístěna Madona, jež trůní s Ježíškem posazeným na klíně. Pravděpodobný vznik sochy je odhadován ještě před rokem 1300. Kostel byl povýšen na baziliku v roce 1907. -nov-