Smutné výročí: Šedesát let od pádu hustopečského kostela

V pátek 26. února si připomínáme šedesát let od tragédie, která zasáhla do mnoha životů a navždy změnila tvář Dukelského náměstí v Hustopečích. Pád původního kostela sv. Václava.

Marketing a kultura města Hustopeče u této příležitosti připravil výstavu ve výloze domu paní Nohelové, kam se určitě zajděte podívat. 

Na facebookových stránkách Městského muzea a galerie najdete odborné příspěvky věnované historii i příčinám tragédie.

A v naší reportáži vám představíme, jak na tuto událost vzpomínají pamětníci.

"Vychodil jsem v té době základní školu i nepovinnou devátou třídu ve Velkých Pavlovicích. Jako syn drobných zemědělců, kteří přes tvrdý nátlak odmítli vstoupit do JZD jsem nesměl být přijat na žádnou střední školu a ani do učebního poměru. Ředitel základní školy ve Velkých Pavlovicích Antonín Ptáčník a tajemník ONV Hustopeče Bula vyřkli neodvolatelný ortel - určen do zemědělství. Na spodní straně náměstí Hustopeč byla z budovy ONV zřízena zemědělská internátní škola oboru Pěstitel/chovatel pro stejně "odsouzené" žáky základních škol tehdejšího okresu.Náměstí to bylo krásné a dominantní stavbou tu byl v pravém horním rohu starobylý kostel. Jako kluci, kteří teprve začali získávat první tvrdé životní zkušenosti jsme tuto stavbu začali ze všech stran očumovat a všimli jsme si na čtyřboké věži dlouhých a dost širokých prasklin. Kolem "staré pošty" a horní strany kostela vedla napříč náměstím do protilehlého rohu náměstí státní silnice se značným provozem bez omezení tonáže. Provoz způsoboval dost značné vibrace, které patrně měly lví podíl na prasklinách této věže. Nahlédli jsme také dovnitř této starobylé a úctu vzbuzující svatyně a neuvědomili si velkého nebezpečí, které nám hrozilo.Na internátě jsem byl ubytován s oknem do dvora. Jednou přiběhli kluci, co měli okno s výhledem na náměstí se šťastným výrazem v očích a křičeli: "To jste měli vidět, kolem kostela přejelo moc tanků!" V zimě měla jet celá škola na týden na hory. Po večerce po deváté hodině jsme však nedodrželi povinný noční klid, ředitel školy Omasta nás načapal a měli jsme po zájezdu. Ráno přijelo na dvůr nákladní auto, zacouvalo pod byt domovníka a velmi slušného člověka, pana Slavíka, kde byl uložený archiv OSSZ. Ředitel Omasta nám nařídil vynosit z regálů všechny archiválie a uložit je na korbu auta. Ukládání a obsah uložený v dost špatných krabicích kontrolovala slušně oblečená dáma středních let a dohlížel na to všecko starší pán v černém plášti, velmi slušného vzezření. Ten nás neustále nabádal "Velmi opatrně, chlapci, ať se něco neztratí. Někdo by totiž nedostal žádný, nebo velmi mizerný důchod." Auto odjelo, měli jsme dobrý pocit, že jsme vykonali něco dobrého. Druhý den byla sobota, odjezd domů nám byl povolen až příští sobotu, večer jsme šli tedy spát. Ráno přiběhl kluk z protějšího pokoje, potrestaný za stejný přečin jako my ostatní a křičel "Pojďte se podívat!" Těžko bylo uvěřit očím - věž kostela byla zhroucena do hlavní lodi kostela, loď kostela byla plná suti a z toho trčely píšťale varhan uložené v čtyřbokých deštěných obkladech, z mnoha zbyly jenom třísky.Celé náměstí bylo pokryto vrstvou prachu, vypadalo to, že napadl žlutý sníh. K pádu věže, podle kluků, které hlomoz vzbudil, mělo přijít okolo půl druhé v noci. Ráno měla v tomto kostele být sloužena mše svatá. Kdyby došlo k pádu věže v této době, přežil by sotva kdo.Pak následovalo odklízení sutin, bagr je nakládal na sklopné korby nákladních aut, které to odvážely na skládku někde za městem. Suť přihrnoval buldozer bez boudy. Po vyklizení suti z lodi kostela zůstaly stát ještě velmi široké obvodové zdi tohoto kostela. Ze sutin byla upravena nájezdová rampa k těmto zdem, buldozer se po nich vyškrábal na tyto zdi a buldozerovou radlicí je shrnoval po vrstvách až na úroveň okolního terénu. Zdi nebyly o mnoho širší než pásy buldozeru, člověk obsluhující tento stroj jej velmi dobře ovládal a nesporně měl velkou odvahu.Jedna paní pamětnice uvedla, že kostel než spadl, byli obhlížet komunisté z OSP. Chci k tomu dodat jen to, že kdyby nebyli členy KSČ, nemohli by být v té době ve svých funkcích. Po jejich obhlídkách ještě stojícího kostela byl vypracován projekt, který měl zabránit pádu věže. Věž měla být zabezpečena železobetonovými věnci.Tuto velmi nebezpečnou práci (nikdo nemohl tušit, kdy se to sesype) měl vykonat můj nejstarší bratr Jan Kosík a Joška Pančochář, kteří byli tenkrát jako zedníci zaměstnanci OSP. Byli to známí rebelanti, kteří neváhali komukoliv říct do ksichtu, co si o čemkoliv a kýmkoliv myslí. Vedením jim bylo oznámeno, že jakmile ukončí práci, kterou právě někde prováděli, okamžitě nastoupí utahovat věž kostela. Když už se tam však chystali, byli posláni ješrě jinam a pak zas jinam, tak že se práce na věži neustále oddalovala. A tak se to opakovalo pořád dokola až věž spadla. Jestli opravy věže odkládalo vedení OSP jen ze své vůle, nebo jim to bylo s hora nařízeno mi už není známo. Kdyby podle projektu byla věž zabezpečena, pravděpodobně by stál tento vzácný kostel až do dnešních dnů."
Josef Kosík

"Dnes v noci to bude přesně 60 let od okamžiku kdy, se zřítila věž kostela a tím byl odstartován jeho zánik. Nestalo se tak z ničeho nic, už od konce osmnáctého století docházelo k opakovaným opravám kostelní věže a presbytáře kvůli nestabilnímu podloží, naposledy na konci třicátých let dvacáteho století . Bohužel stavbu poškodily i osvobozovací boje města v dubnu 1945. Po válce se i díky boji komunistické strany s náboženstvím k potřebným opravám nenašla vůle ani peníze.V bezprostřední blízkosti kostela vedla hlavní státní silnice Brno–Bratislava, jejímž pro-vozem stavba rovněž značně trpěla. Roku 1953 se ve věži začaly objevovat trhliny. Na přelomu let 1960 a 1961 bylo rozhodnuto omezit rychlost motorových vozidel na silnici vedoucí okolo svatostánku a zakázat zde průjezd tanků a těžkých vozidel. Tato ustanovení se však nedodržovala. Řešení havarijního stavu věže se stále oddalovalo a důsledkem toho došlo 26. února 1961 v noci ke zřícení věže kostela, jež prolomila střechu a klenbu lodi. Presbytář, sakristie a boční kaple však zůstaly neporušeny. Přesto byl 4. března 1961 vydán komisí Odboru výstavby ONV Břeclav příkaz ke zbourání celého kostela, tedy i zachovalých částí. Za zachování neporušených částí chrámu podepsalo tehdy petici 1 207 občanů. Hustopečský děkan otec Veselý objížděl všechny zainteresované orgány a osoby. Proti vydanému demoličnímu výměru se postavily rovněž osobnosti z řad odborníků. V březnu 1961 sepsal Ing. Zdeněk Budinka, stavební inženýr z Ústavu státní památko-vé péče a ochrany přírody v Praze, zprávu týkající se zabezpečení zbytku kostela. Shledal neporušené části stavby staticky naprosto vyhovující a sepsal nutná doporučení pro záchranné stavební práce. Tyto stavební práce shledal jako ekonomicky únosné a napsal, že: "Vzhledem k historické a umělecké hodnotě nelze doporučiti tyto vzácné objekty k vynětí z památkové ochrany". V rámci jednání Ústřední komise státní památkové péče 16. března 1961 se rovněž historik umění profesor V. V. Štech v posudku vyslovil za záchranu kostela: ... Rozhodující roli však sehrála zvůle místních okresních činovníků v čele s Emilem Horčičkou, kteří v plném odstranění kostela spatřovali i významný přínos k upevnění takzvaného vědeckého světového názoru, tedy ateistického komunismu. Předseda ONV v Břeclavi Emil Horčička v přípisu ministerstvu školství ze dne 5. dubna 1961 píše: Hustopeče svým složením jsou středem vysoce religiosního okruhu obyvatel a dle názoru byra OV KSČ i rady ONV je před-poklad, že pokud budou v tomto místě stát poslední zbytky kostela, do té doby bude vytvářen tlak na jeho celou obnovu v původním stavu. Na dotvrzení tohoto důvodu podotýkáme, že v současné době se projevují ohlasy mezi katolickým obyvatelstvem na uspořádání sbírek na obnovu kostela... Kostel má sloužit k udržování starých předsudků. Boj o zrušení demoličního výměru mezi odborníky a veřejností na jedné straně a mezi představiteli ONV v Břeclavi byl velice urputný a trval až do září 1962, kdy po soustavném nátlaku konečně upustilo ministerstvo školství a kultury od další památkové ochrany kostela v Hustopečích... Poslední překážka k likvidaci stavby byla odstraněna Dne 4. září 1962 provedl Průmstav Brno destrukci zbytku kostela. Rumovisko kostela bylo rozvezeno na některé komunikace mimo jiné třeba do ulice na Hradbách a na skládku. A tak Hustopeče přišli o památku a symbol nedozírné hodnoty. Komunismus se na téhle zemi podepsal strašlivě, a na našem městě o to hůř...."
Pavel Košulič z vyprávění Nadi Prokešové, Johanna Peschiny, Vaclava Fišera a Jana Veselého

"Vždycky, když si na starý kostel vzpomenu, tak mám slzy v očích. To bylo něco tak krásného. Byla to obrovská, monumentální a nádherná stavba s takovým opevněním kolem dokola. Celý kostel lemoval chodníček a rostlo tam několik okrasných stromů s červeným listím. Ke hlavnímu vchodu se chodilo po asi deseti nebo dvanácti schodech a před samotným vstupem byl malý plůtek. Dovnitř se vcházelo velkými oplechovanými vraty. Pamatuji si, že byly hrozně těžké.
Vevnitř byl kostel bohatě zdobený, plný soch a obrazů. Po stranách měl několik oltářů a pamatuji si, že v jedné boční kapli byla i zlatá prosklená truhla se sochou Krista. K této truhle se o Velikonocích chodilo jako k Božímu hrobu.
Pocházím z věřící rodiny a v tomto kostele jsem strávila celé své dětství. Pamatuji si na své první svaté přijímání, někde nám i fotky, jak jsme vyfotografovaní před nazdobeným kostelem. To jsou věci, na které prostě nejde zapomenout.
Dodnes si přesně pamatuji, jak probíhalo to ráno, kdy jsme se dozvěděli, že nám kostel spadl. S maminkou jsme vstaly a začaly se chystat na mši. Já jsem vyšla ven a zdálo se mi, že je nějaká mlha. Řekla jsem o tom i mamince, která odvětila, že se mi něco jen zdá. Ale po chvíli jsme ucítily i takový štiplavý dým. A to byl právě prach, který se valil z náměstí.
Utíkaly jsme ke kostelu a viděly, co se stalo. Místo věže byla v chrámové lodi jen díra, z trosek vykukovaly nějaké sochy, všude stáli lidé, někteří plakali, jiní jen nevěřícně koukali. Byli jsme z toho úplně v šoku. Zpočátku se nikdo neodvažoval k troskám ani přiblížit, ale po čase se našli tací, kteří si začali některé věci odnášet domů. Třeba píšťaly z varhan nebo střešní tašky. 
Za pár dní přijela odklízecí četa, která zbytek té stavby zajistila. Já jsem tehdy pracovala na náměstí v prodejně textilu a z okna jsem všechno to dění sledovala. Padl mi tam do oka jeden šikovný mládenec, kterého jsem si za pár let vzala za manžela. Takže i něco dobrého ta tragédie přinesla.
Ale jinak jsme viděli, jak několik měsíců se s torzem kostela nic neděje a stále kolem něj někdo obcházel. To víte, komunisté si nepřáli kostel zachovat a prosadili jeho demolici. Taková byla doba. Dneska by se asi zachránil. 
Při tom samotném odstřelu vyklidili celé náměstí a okolí, nic jsme neviděli. Jen slyšeli ohromnou ránu. Celé se to sesypalo jako domeček z karet. Když odklidili všechny trosky, tak na tom místě řadu let nic nebylo. Jen záhony se spoustou květin. Až později s příchodem pana děkana Fišera se věci daly do pohybu. A jenom díky němu tady dneska máme kostel nový. Ale to je úplně jiný příběh..."
Karla Hendrychová

"V době zřícení kostela jsem byl předsedou komise výstavby MěNV Hustopeče a pracovníkem odboru výstavby a územního plánování ONV Břeclav. Obecně se má za to, že ke zřícení kostela a jeho věže došlo v důsledku válečných a poválečných událostí při průjezdu těžké vojenské techniky, především tanků, náměstím. Avšak skutečná příčina nebyla nikde zaznamenána a prakticky nikdo o ní neví.
Po ukončení války se na zdivu věže kostela, především v jeho horní části, začaly objevovat trhliny, které se postupně zvětšovaly. Proto bylo v roce 1961 rozhodnuto věž kostela opravit. Tehdejší odbor výstavby a ÚP ONV Břeclav zahájil jednání se Stavoprojektem Brno zpracování projektu na její opravu. Finanční prostředky pro tuto akci byly zajištěny u ONV Břeclav.
Ještě v roce 1961 však došlo k náhlému a nepředvídatelnému zřícení kostela a jeho věže. Teprve potom byla zjištěna pravá příčina jejich zřícení. Tou příčinou byla sama věž. Původně byla totiž postavena nižší, a to z dusaného zdiva, převážně z mikulovského vápence. Teprve později byla provedena její nádstavba, a to z cihelného zdiva. Původní nevázané zdivo pochopitelně nemohlo trvale unést zátěž cihelné nástavby. Provozem v okolí kostela a tím způsobenými otřesy byla věž postupně narušována, až byla její statická soudržnost narušena natolik, že došlo k jejímu sesutí (podlomení) a přední chrámovou část.
Je tedy zřejmé, že k sesunu mohlo dojít i tehdy, bylo-li by kolem ní postaveno lešení a začaly na ní mechanické a strojní práce. Sesun věže byl v podstatě nevyhnutelný. Naštěstí se tak stalo v době, kdy nedošlo k žádnému zranění ani ztrátě na životech.
Vlastní odklízecí práce byly provedeny ve dvou etapách. V první provedly vojenské jednotky částečnou demolici zbylého nefunkčního zdiva a odvoz sutin. Z této demolice jsem pořídil několik fotografií. Prostor kolem zbytku kostela se následně upravil.
Nepoškozená část kostela zůstala zajištěná a řešila se situace, zda kostel dostavět nebo jej zdemolovat. V tehdejší době nebylo společenské zřízení nakloněno tehdejšímu náboženskému dění a bylo by tak velmi složité zajišťovat na případné opravy finanční prostředky. Tehdejší ONV Břeclav proto vydalo k vyšším orgánům státu doporučení k provedení demolice zbytku kostela. A to především z důvodu omezení náboženské činnosti.
Ve druhé etapě demoliční práce provedeny Pozemními stavbami Brno. 
Já, jako pracovník odboru výstavby a ÚP ONV Břeclav jsem pro naši archivaci celou demoliční akci detailně nafilmoval. Avšak po jejím ukončení mi tento záznam odebral pracovník Krajské státní bezpečnosti v Brně s tím, že si jej zarchivují sami.
O výstavbě nového kostela v Hustopečích se do roku 1989 vůbec neuvažovalo."
Ing. arch. Jaroslav Šponer

"Já si na starý kostel pamatuji velice dobře. A hlavně si pamatuji na tu noc, kdy spadl. Byla jsem mladá holka, bylo mi asi osmnáct roků. Tu noc ze soboty na neděli jsem se se svými přáteli vracela domů z vinárny. Tehdy to bylo náramně moderní navštěvovat takové podniky, to si dneska asi už nikdo nepamatuje. A tu noc jsme šli kolem kostela a najednou jsme uslyšeli zvláštní rachot. Hrozně jsme se lekli a utíkali jsme se schovat právě k tomu kostelu. Vůbec nás nenapadlo, že padá věž. Nalepili jsme se úplně na boční zeď. Bylo velké štěstí, že ta věž padala směrem dolů, jinak by nás zavalila.
Pamatuji si, že se třásla zem a kolem nás padaly drobné kamínky a písek, žádné ohromné kusy zdiva. Měli jsme velký strach a teprve když to celé utichlo, tak jsme se odvážili jít dál a podívat se, co se stalo.
Když sednul prach, tak jsme uviděli tu zkázu. Utíkali jsme domů a ráno už se tam sešly celé Hustopeče. Hned se to rozkřiklo a každý to chtěl vidět. Ale nikdo nebyl schopný slova. Jen jsme tam tak stáli a koukali. 
Můj budoucí manžel tehdy pracoval na veterině vedle radnice a tu noc měl službu. V noci ho vzbudil stejný rachot, ale on si myslel, že jen padá anténa z věže. Lezl tedy na půdu a když viděl, že anténa je na svím místě, šel zase spát. Co se stalo, zjistil až ráno.
Několik dalších let na tom místě bylo prázdno. Zasadily se tam trvalky. A jestli to byl smutný pohled? Časem jsme si zvykli. A třeba když jsem v roce 1970 rodila svého syna, přinesl mi tehdejší starosta do porodnice kytici růží, které natrhal právě na té zahrádce.
Pak jsme si zvykali na nový kostel, který už dnes taky patří k Hustopečím.  
Je to ale ohromná škoda, ten kostel byl nádherný a byla to velká vzácnost. Myslím si, že se zboural jen kvůli režimu. Kdyby se to stalo dneska, určitě by ho stát chtěl opravit."
Emílie Boleslavová

"V neděli 26. února 1961 ve 3 hodiny 15 minut bylo naše město postiženo těžkou ztrátou, neboť se zřítila kostelní věž římsko-katolického chrámu sv. Václava. Její trosky zničily zadní část chrámové lodě a rozbily i výkladní skříně obchodu s klenoty a Knihy. Domek trafiky, který stojí blíže ke kostelu kupodivu nebyl zasažen. Zůstala stát jen přední část lodi a presbytář s oltářem, sakristií a kaplí. Dvě kolemjdoucí osoby byly troskami lehce zraněny na rukou a ošetřeny v místním zdravotním středisku. Rachotem při zřícení, který připomínal průjezd tanků, byli probuzeni obyvatelé domů na náměstí, když však vyhlédli z oken, zpozorovali jen obrovské mračno prachu, které jak mlha zahalovalo prostor nad zřícenou věží. Obdobný dojem měl očitý svědek katastrofy, vedoucí Masny J. Němeček, který právě v tuto dobu šel po horním okraji náměstí. Veselá společnost, která se vracela z místní vinárny na Herbenově ulici a zpozorovala trosky, vzbudila faráře J. Válku a informovala jej o této události s připomínkou, aby zachránil kostelní zlato před případným uloupením. V 10 hodin dopoledne vstoupil farář a několik místních činovníků, všichni chráněni požárnickými přilbami, po žebříku do chrámu, složili kostelní zlato do dvou kufrů a odnesli je na faru. Od časných ranních hodin se pak shromažďovali obyvatelé města kolem zbořeniště a s politováním prohlíželi trosky této vzácné stavební památky. I při této nenahraditelné škodě zjišťovali štěstí v neštěstí, že k zřícení nedošlo o několik hodin později, kdy by se kostel počal plniti věřícími před nedělními bohoslužbami. Během neděle a dalších dní proudili ke zbořeništi občané z okolních obcí, kam se zpráva o katastrofě rychle roznesla."
Městská kronika (kronikář Karel Novák)

"Milá Ivi,…a v noci ve ¼ 4 hod. – to bys nevěřila – se zřítila věž hustopečského kostela. První to uslyšel ředitel Omasta ze zemědělské školy (pozn. dnes gymnázium), volal SNB. Původně myslel, že jde o bombardování, zažil to za války a měl stejný dojem. Nás budila ráno pí. Studnická, já zase jsem pak budila Horáčkovy. Vraťka šel fotografovat. Je ti to hrozný pohled z našeho okna. Hustopeče vypadají jako ten zajíc, kterému hončí uřezal uši – bídně Ta památná věž, kterou jsme z našeho okna viděli důstojně čnít nad městečko, která sahala nad protější stráně s vinohrady, dodávala městečku opravdu mnoho výhledu. Víš, že pochází ze 12. století? V týdnu jsem stála před obchodním domem, viděla jsem, jak je prasklá a nakloněná. To už několik dní nešly hodiny a nezvonilo se, na věž se nesmělo a auta musela jezdit pomaleji, aby kostelem tak neotřásala. Nedávno tam jelo v noci přes 120 tanků a ty asi s věží zásadně pohnuly, protože odborníci předtím soudili, že oprava musí být provedena do 2 let, déle věž nevydrží. Stát na to dával 200 000 Kč, Hustopeče měly něco přidat a pořídit opravu té staré památnosti. Věž měřila 72 m, něco přes 50 m se jí zřítilo. Obrovské hodiny – skoro dvoumetrové – tam leží rozbité, ze zdiva zad kostela, kam toho část spadla, čouhají píšťaly varhan (a byly to velmi dobré varhany), tabule stojící vpravo před kostelem a hlásající, kde je obchodní dům Jednoty, to přežila, dokonce se o ni přehnul měděný plát střechy. Lipám před kostelem se nic nestalo, jen ohrada je pokřivená. Trafika pod kostelem obstála při bombardování kusy zdiva. Stát se to o několik hodin později, když byl kostel naplněn lidmi, kteří jsou zvyklí tam chodit – představ si těch ztrát! Místo pod varhanami a před nimi je zasypané. Zůstal oltář a kousek před ním, tam prý stávaly děti a pak místo, kde stávaly lavice pro lidi. Nevím, co s tím podniknou teď…"
Z dopisu učitelky Vlasty Galouskové dceři Ivaně ze dne 27. 2. 1961