Voják, generál Armády České republiky, dřívější předseda vojenského výboru NATO a bývalý náčelník Generálního štábu Armády České republiky. To vše a mnohem více ztělesňuje velevážená osoba armádního generála Petra Pavla, který si od loňského roku užívá důchodu. Ve svém volném čase momentálně přednáší a účastní se mnohých konferencí spojených především s bezpečností. Beseda v Břeclavi jej přivedla na jižní Moravu a i ve velmi nabitém programu si udělal čas a nechal se od nás vyzpovídat.
HTV: Kde se vzal nápad přidat se k ozbrojeným silám?
PP: Vždycky jsem se snažil dělat něco, v čem byla trocha dobrodružství a dokázat si, že mám na víc, než ostatní, takže mě přitahovalo vše, co souviselo s armádou. Když jsem se dostal na vojenské gymnázium a potom na vysokou školu ve Vyškově, snažil jsem se už jen o to dostat se k výsadkářům a na vrcholu pomyslné pyramidy byly speciální síly, což se mi podařilo. To jsem považoval za naplnění všech svých klukovských tuh a přání.
HTV: Do Armády jste vstoupil za dob bývalého Československa. Jak se za doby vašeho fungování změnila?
PP: To jsou dva naprosto odlišné světy. Tehdejší Armáda byla stavěna na ideologickém základě a zodpovídala se především komunistické straně. Byla také postavena na vojácích základní služby. Dnešní Armáda je striktně apolitická, slouží státu, všem občanům bez ohledu na politickou příslušnost a je postavena na vojácích - profesionálech, a to nejen ve smyslu toho, že je to jejich povolání, ale i toho, že dělají svou práci velice dobře, s velkou motivací a nasazením, což jde vidět jak u nás, když například pomáhají při živelných pohromách, tak mimo hranice státu při všech operacích a misích, kde jsou velice dobře hodnoceni.
HTV: Jste nositelem nejvyšších vojenských ocenění pro cizince. Za co jste je získal?
PP: Jedno z těch nejvýznamnějších pochází z Francie, souviselo e záchranou francouzských vojáků na misi v bývalé Jugoslávii, to druhé je americké, jakožto ocenění tříletého období, kdy jsem setrvával ve funkci předsedy vojenského výboru, které podle hodnocení americké strany nebylo ani trochu jednoduché a podle jejich názoru jsem to předsednictví zvládl se ctí a oni to ocenili tímto vyznamenáním.
HTV: Právě při záchraně 55 francouzských vojáků jste se ocitl v situaci, kdy jste v zátylku ucítil samopal srbského velitele. Co vám v tu chvíli běželo hlavou?
PP: V tu chvíli mě ani nenapadlo moc přemýšlet o tom, co by se stalo, kdyby voják za mnou zmáčkl spoušť, spíš jsem myslel na to že spolu se mnou je tam dalších dvacet mých kolegů - vojáků přemýšlel jsem hlavně o tom, jak se z této situace dostat. Adrenalin pracuje jako filtr, odfiltruje strach, paralýzu, která by mohla nastat a uvažujete úplně jinak.
HTV: Během vašeho působení v Armádě jste se stihl oženit a mít tři děti. Jak se to daří při tak náročné práci skloubit?
PP: Těžce. Tady patří neuvěřitelné uznání všem vojenským manželkám protože to, co musí vydržet, se vymyká běžným vztahům. Mnoho z nich svého chlapa příliš často nevidí, protože mnoho času stráví při výcviku, mimo rodinu, nejen na cvičeních, které jsou někdy i v řádu týdnů, ale hlavně při operačních nasazeních, kdy je voják mimo domov několik měsíců. Manželka pak musí zvládnout nejen odloučení, ale také fakt, že její muž riskuje život, děti, případně vlastní zaměstnání, což vyžaduje obrovské odhodlání. Partnerský život v armádě není vůbec lehký. Občas se to projeví na kvalitě života a na dětech, protože tátu - nebo i mámu, neboť v armádě slouží i mnoho žen - dlouho nevidí, ale myslím, že každý, kdo do toho vstupuje, ví, s čím může počítat.
HTV: Jakým směrem by se podle vás do budoucna měla ubírat EU a NATO?
PP: To je velmi těžká otázka. Primárně bych si přál, aby se ubíraly v zájmu všech členských států a aby plnili roli, jakou od nich očekáváme. Od NATO bych chtěl efektivní zjištění kolektivní obrany a bezpečného prostředí pro nás pro všechny, spolupráci se státy, které vytváří velkou skupinu států, kde jsou ochotni mezi sebou mluvit a přijímat různé kompromisy. Co se týká EU, nepatřím do tábora příznivců hluboké integrace, myslím si, že ta musí být procesem, ke kterému přirozenou cestou dospějeme a ne, že bude direktivně řízen. Jsem pro to, aby evropská spolupráce la co nejširší, ale pokud možno přirozená a spontánní.
HTV: Ocitl jste se na Moravě a na vašem programu je i účast na hodech v Moravské Nové Vsi. Jak vnímáte folklor?
PP: Bylo by rouhání, kdybych se tvářil jako člověk folklorem naplněn, bohužel jsem zůstal folklorem nedotčen, přesto, že jsem se narodil na Chodsku, všichni mí příbuzní pochází z Náchodska a velkou část života jsem prožil na Hané. Tím, že jsem byl od mládí v Armádě, jsem zůstal hodně stranou. Folklor mám ale moc rád. Rád se na to vnímám, oceňuji to, když vidím lidi, kteří folklor dělají ne jako svou profesi, ale jako něco, co vychází přímo ze srdíčka. Oni to mají rádi, líbí se jim to a jde to na nich vidět.
HTV: Co vy a víno?
PP: S vínem jsem na tom lépe jak s folklorem, dobré víno mám rád, proto také rád jezdím na Moravu, protože tu pokaždé narazím na takové, co jsem ještě neviděl, nebo nepil.
-slam-
foto:
starostka Hana Potměšilová
denik.cz
